Jsem žena z pevnosti. Příběh Karly Charvátové, kterou ve vězení znásilnil příslušník SNB
Karla Charvátová (1925-2017) se při rozhovoru pro Paměť národa hodně a často smála, ačkoli mluvila skoro bez ustání o bolestivých věcech – smích v jejím projevu jako by představoval především obranu, distanci od všeho zlého, co se jí přihodilo.
Její rodinu komunisté po převratu okradli a poničili. Karla byla jako studentka těsně před absolutoriem zatčena za odbojovou činnost, ve vazbě ji znásilnil bachař, ze znásilnění otěhotněla a porodila dítě, které se rozhodla dát k adopci. S fyzickými a psychickými následky několikaměsíčního věznění se potýkala celý život. Jejímu osudu jsou věnovány nové Příběhy 20. století.
Narodila se 26. března 1925 ve vojenské pevnosti Josefov jako starší ze dvou dcer manželů Karla a Zdeňky Grollových. Rodiče měli obchod s textilem a organizovali textilní výrobu, vypracovali se, díky jejich píli se rodině dobře žilo.
„Jsem žena z pevnosti. Chodila jsem v Josefově do obecné školy, potom do gymnázia v Jaroměři,“ vzpomínala. „Měla jsem v Josefově šťastné dětství, dokonce i za okupace to jakž takž šlo. Je to hezké město, má hradby, valy, kam se chodilo na rande a v zimě lyžovat. Když jsem byla malá, byl tam klidný život.“
V roce 1945 se Karla Grollová (později Charvátová) zapsala na pražskou právnickou fakultu – ovlivnil ji román Sinclaira Lewise Anna Vickersová, chtěla se věnovat advokacii a přispět k reformě vězeňství.
Nepatřila ke komunistickým studentům, její rodina měla vážné potíže s novým násilným režimem, hned po únoru 1948 byl podnik Grollových tzv. znárodněn a jejich osobní majetek zčásti rozkradli místní bolševici. Podle dceřinných vzpomínek se Karel Groll dostal na čas do vězení, matka těžce onemocněla, sestra nemohla soustavně pracovat, protože trpěla těžkou vadou zraku.
Tajný ctitel ze Státní bezpečnosti
Po únoru 1948 se Karla Grollová prostřednictvím svého tehdejšího partnera dr. Prokopa, který se chystal odejít na Západ, zapojila do odbojové skupiny. Znala z ní jen dva tři lidi, v interview líčí, že se v jejím bytě tiskl letákový protikomunistický časopis a že také opakovaně cestovala do Rozvadova, kde s pomocí známého hledala (a našla) cestu přes uzavřené hranice. Dr. Prokop pak tajně opustil republiku, ale Karla zůstala, nechtěla jít do exilu především kvůli rodičům.
Do odbojové skupiny, tak jako do většiny ostatních, pronikli agenti Státní bezpečnosti a 17. listopadu 1948 byla Karla Grollová v Praze zatčena (Státní bezpečnost nakrátko sebrala i jejího otce, který zrovna dceru přijel navštívit): „Když si pro mě přišli, chyběly mi k dokončení práv asi dvě zkoušky. Jeden z těch policistů, takový malý estébák, mi říkal, že už mě delší dobu sleduje – a prohlásil: ‚Já jsem byl váš tajnej ctitel!‘ Odpověděla jsem: ‚Tak spíš tajnej, než ctitel, že jo…´ On se ohradil, řekl, že mě smích brzy přejde, a to měl tedy pravdu.“
Policisté nejdřív u Karly Grollové hledali zbraně (nikdy žádné neměla), pak ji odvezli na vyšetřovnu do pražské Bartolomějské ulice a odtud ji po třech dnech spolu s dalšími lidmi eskortovali do Plzně. Ve věznici Státní bezpečnosti (StB) byla umístěna na samotku a začaly systematické výslechy.
Karla podle všeho nejen nechtěla vypovídat, ale také nemohla říct nic, co by už vyšetřovatelé nevěděli – většinu obviněných neznala: „Fyzicky mi tehdy nikdo neubližoval, ale ty výslechy byly ve dne v noci, pořád dokola. Také jsem se vůbec nedostala k jídlu, protože mě většinou odvedli ve chvíli, kdy služba nějaké jídlo přinesla, a když jsem se vrátila, už to bylo pryč. Hodně jsem zhubla.“
Braňte se, když na vás míří pistolí
Během prvního týdne vyšetřování v Plzni znásilnil Karlu Grollovou bachař, štábní strážmistr SNB František Vrkoč: „Stalo se to v neděli. Živá duše na celém poschodí nebyla, protože se připravil a schválně poslal druhého hlídače pryč, do divadla. Jenže braňte se, když na vás míří pistolí. To nejde. Já byla ještě mladá, chtěla jsem žít.“
Otřesená Karla Grollová zločin nejdřív neoznámila, protože se bála pomsty: „Často to chodilo tak, že vězně zmasakrovali a potom řekli, že je napadl. Jedné ženě, kriminální vězenkyni, se něco takového přihodilo,“ vysvětlovala později.
Záhy po znásilnění byla přemístěna na jinou celu, ale do velmi špatných podmínek, dostala zápal plic a měla i další zdravotní komplikace, kvůli nimž už v pozdějším životě nemohla mít děti. Když se po měsíci a půl zjistilo, že je těhotná, žádala o pomoc vězeňského lékaře, ale ten – zřejmě ze strachu – neudělal nic.
Teprve při jedné z návštěv se svěřila otci (před matkou všechno důsledně tajila), který začal jednat, věc ohlásil (bachař Vrkoč byl obviněn) a postupně vymohl dceřino přemístění do Prahy a odpovídající vyšetření. Karla byla ve zbědovaném psychickém i fyzickém stavu, dítě nechtěla, ale k odborným lékařům se prý po průtazích dostala až v pátém měsíci, kdy přerušení těhotenství nepřipadalo v úvahu.
Její otec intervenoval také u soudce a na prokuratuře, s pomocí advokáta nakonec dosáhli toho, že Karla sice musela v sedmém měsíci těhotenství ke Státnímu soudu v Praze (konal se ve dnech 2.–10. června 1949), ale byla zproštěna obžaloby a propuštěna. Zproštění ovšem v komunistickém režimu neznamenalo, že by se na ni nadále pohlíželo jako na nevinnou – vyloučili ji ze studia, práva nesměla dokončit, v pozdějších desetiletích žila jako občanka „nižší kategorie“.
Štábní strážmistr SNB František Vrkoč nikdy nešel do vězení. Podle údajů z dokumentárního filmu Tomáše Boušky (film z roku 2011 se jmenuje K. Ch. a je k vidění na stránkách politictivezni.cz) byl Vrkoč odsouzen 8. února 1949 Krajským vojenským soudem v Plzni pro zločin „svedení ke smilstvu“, v souběhu s přečinem porušení povinností ve strážní službě.
Muž, který Karle Charvátové zničil život, dostal podmíněný trest deset měsíců se zkušební dobou pěti let. Zemřel v Plzni v roce 1991.
Setkání po desítkách let
Zanedlouho po soudu Karla Grollová (později Charvátová) porodila holčičku, kterou dala k adopci – opět jí pomohl otec a známí, dítě se dostalo do rodiny, o níž se dalo předpokládat, že je vychová s láskou (podle líčení Karly Charvátové byla adoptivní matka z rasových důvodů pronásledována za nacismu a v důsledku věznění nemohla mít děti). Karla se prý bála o zdraví své matky, proto před ní s otcem tajili znásilnění i porod: „Nikdy jsme o tom s maminkou nemluvili. Bylo to tabu.“
Čtěte také
Karla Charvátová po propuštění obtížně hledala práci, brzy se vdala, ale manželství dlouho nevydrželo, což přičítala i dlouhodobě traumatizujícímu zážitku z plzeňské věznice. Se svou jedinou dcerou Milenou se setkala po desítkách let. Dcera jí poslala dopis, začaly se vídat – a jak plyne z výše zmíněného filmu, našly k sobě cestu, vídaly se bez výčitek, navzdory tomu, že Milena zřejmě nikdy nepřijala argumenty, které její biologickou matku vedly k rozhodnutí vzdát se dítěte.
V rozhovoru pro web politictivezni.cz odpovídá Karla Charvátová na otázku, co by ve svém životě změnila, kdyby mohla: „Změnila bych určitě to s tím dítětem. Deset let mně trvalo, než jsem se s tím vyrovnala. Skutečně. Prodělala jsem dva těžké nervové otřesy ještě potom. To bylo bohužel z těch všech otřesných zážitků.“ Když ve filmu zvoní na zvonek své dcery, hlásí se do domovního telefonu jako „máma“.
Karla Charvátová zemřela 20. března 2017. O jejím osudu se více dozvíte z Příběhů 20. století, na nichž se tentokrát podílela Andrea Jelínková.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
